Za co také utrácíme peníze?
Když člověk chodí do práce, náleží mu za ni přiměřené ocenění, jež se vyjadřuje v první řadě v podobě peněz. Protože peníze jsou pro tento účel přímo dokonalé – lze je počítat a lze si na základě jejich množství představit to, co si za ně člověk dopřeje, bez ohledu na to, za co je hodlá utrácet.
Někdo si představí, jak velkou část domu si z těchto peněz postaví, jiný tuší, kolik za to bude nábytku, jak a kolikrát se za to může najíst, na jakou pojede dovolenou. A někdo placený špatně může při pohledu na výplatu zjistit aspoň to, vyžije-li nějak nebo ne.
Ovšem je dost smutnou pravdou, že dostaneme-li výplatu, utrácíme ji nejednou i za to, za co bychom ji ani v nejmenším utrácet nechtěli. Ovšem musíme, ať se nám to líbí nebo ne.
Zaměstnavatel nám tak vyměří naši hrubou mzdu a pak! Člověku nejednou zůstanou jen oči pro pláč, když vidí číslo na výplatní pásce.
– 6,5 procenta z hrubé mzdy sežere člověku sociální pojištění.
– 4.5 procenta z hrubé mzdy člověku seberou na zdravotním pojištění.
– 15 % ze superhrubé mzdy (tedy z hrubé mzdy plus odvodů placených za zaměstnance zaměstnavatelem), zaokrouhlených na stokoruny nahoru, seberou člověku coby daň z příjmu.
– 25 % z hrubé mzdy zaplatí za zaměstnance coby sociální pojištění ještě zaměstnavatel.
– 9 % z hrubé mzdy zaplatí zaměstnavatel za zaměstnance na zdravotním pojištění.
– 7 % zaplatí člověk navrch na takzvané solidární dani, pokud vydělává hodně, tedy přes stanovený násobek průměrné mzdy. Letos ono „hodně“ představuje 1569552 korun.
To vše člověk utratí, ať chce nebo ne. Prostě to buď musí odevzdat sám, nebo mu to automaticky seberou. Za což se mu dostává – bez ohledu na to, zda to potřebuje a chce – následující:
a) důchodové pojištění pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele
b) nemocenské pojištění čili úhrada základní zdravotní péče, tedy lékařských úkonů, zdravotnického materiálu a podobně
c) státní politika zaměstnanosti
Člověk za to musí platit, ať chce nebo ne. A může mu být jenom chabou útěchou, že si z těchto povinných odvodů může odečíst základní daňovou slevu na poplatníka, daňovou slevu na dítě, zvýhodnění za dítě do věku do šestadvaceti let, které se soustavně připravuje na budoucí povolání, případně slevu na manžela/manželku, je(n)ž v daném roce nevydělá víc než 68000 korun.
A tak prostě chodíme do práce, abychom žili. A aby si žili i jiní, bez ohledu na to, stojí-li nám za to. Jako že nejednou nestojí. Protože krmit politiky, kteří vymýšlejí podobné nemalé a komplikované ždímání lidí, mě osobně netěší. Jenže co lze dělat, že? Když se tito bez mých a vašich peněz neuživí?
